historie

Martin Hartl se narodil roku 1967 v Brně. Po maturitě na Střední průmyslové škole strojní v Brně vystudoval s vyznamenáním na Fakultě strojní VUT v Brně obor Stroje a zařízení pro strojírenskou výrobu. Za mimořádné výsledky v oblasti výzkumu dosažené v průběhu postgraduálního studia mu byla roku 1993 udělena Cena ministra školství, mládeže a tělovýchovy České republiky „Talent 92“. V roce 1997 získal titul doktor a v roce 2002 se habilitoval na Fakultě strojního inženýrství VUT v Brně a byl jmenován docentem. V roce 2006 se stal profesorem pro obor Konstrukční a procesní inženýrství. V roce 2003 byl jmenován do funkce ředitele Ústavu konstruování. V této funkci se podílel na organizační transformaci ústavu a modernizaci koncepce výuky. Jeho vědecká a odborná činnost je zaměřena na tribologii, především na studium elastohydrodynamického a smíšeného mazání. Je spoluautorem měřicí metody určené ke studiu velmi tenkých mazacích filmů (kolorimetrická interferometrie), kterou využívá řada světových pracovišť. V roce 1999 působil jako hostující profesor na Lyonské vědecké a technické univerzitě a absolvoval několik studijních pobytů na zahraničních univerzitách, zejména v Číně a Japonsku. Byl vedoucím překladatelského kolektivu a vědecké redakce (společně s doc. Ing. Milošem Vlkem, CSc.) českého překladu knihy SHIGLEY, Joseph E.; MISCHKE, Charles R.; BUDYNAS, Richard G. - Konstruování strojních součástí.

Detail osobnosti

Josef Šupák se narodil roku 1941 v Hodoníně. Před nástupem na VUT pracoval jako konstruktér ve Výzkumném ústavu pro valivá ložiska v Brně a později jako odborný asistent katedry Částí strojů při Vojenské akademii v Brně. V roce 1975 nastoupil na VUT. Zde roku 1983 obhájil kandidátskou disertační práci a v roce 1988 byl jmenován docentem oboru Části a mechanismy strojů. V letech 1990-1993 působil jako vedoucí Katedry částí a mechanismů strojů. Ta byla v roce 2003 transformována na Ústav konstruování, jehož se stal ředitelem. V této době byly zavedeny tehdy progresivní obory Průmyslový design ve strojírenství a Počítačové navrhování strojních soustav.

Dušan Kolář se narodil roku 1941 v Uherském Hradišti. Po absolvování průmyslové školy nastoupil v roce 1959 do podniku LET Kunovice. Vystudoval strojní fakultu Vysoké školy strojní a textilní v Liberci, kde působil od roku 1963 téměř dva roky jako asistent. Od roku 1965 pracoval v ČKD Hradec Králové - naftové motory nejprve jako technolog montáží a zkušebny motorů a později jako technický zástupce vedoucího provozu a zkušebny. V roce 1968 nastoupil jako výzkumný pracovník na Katedru všeobecného strojnictví a částí strojů na Fakultě strojní VUT v Brně. V roce 1980 obhájil kandidátskou disertační práci v oboru částí a mechanismů strojů a stal se odborným asistentem. V témže roce obhájil habilitační práci a v roce 1981 byl jmenován docentem. V letech 1986 až 1990 stál v čele Katedry částí a mechanismů strojů jako její vedoucí. Mimo jiné vybudoval laboratoře kontaktní únavy. Věnoval se především problematice spolehlivosti, životnosti a trvanlivosti strojních součástí a tribologii. Rovněž se podílel na řešení náročných problémů průmyslu, především energetiky a výroby valivých ložisek. V letech 1985-1989 vykonával funkci proděkana pro zahraniční styky, zahraniční studenty, kolejní ubytování, stipendia a postgraduální studium.

František Boháček se narodil roku 1924 v Želeticích u Kyjova. Za války byl nasazen jako konstruktér v Závodech kuličkových ložisek (ZKL) Brno. Po válce studoval strojní obor na brněnské technice. Po ukončení studia pracoval v ZKL ve výzkumné laboratoři. Od roku 1954 působil jako samostatný vědecký pracovník Výzkumného ústavu pro valivá ložiska v Brně. V roce 1962 nastoupil na katedru všeobecného strojnictví a částí strojů. Roku 1973 vystřídal ve funkci vedoucího katedry prof. Němce. Odborně se zaměřil na konstrukci speciálních valivých uložení pro mimořádné provozní podmínky (např. uložení rychloběžná, ložiska pracující při vysokých teplotách), zvýšení životnosti funkčních ploch strojních součástí při poznání zákonů tření, opotřebení a mazání. Mezi lety 1970-1976 vykonával funkci proděkana pro vědeckou činnost.

Antonín Němec se narodil roku 1906 v Martínkově. Studoval v letech 1924-1930 na strojním odboru České vysoké školy technické v Brně. Po studiích byl dva roky asistentem prof. Zvoníčka a prof. Křivánka v Brně. Později se stal vedoucím konstrukce leteckých a spalovacích motorů Zbrojovky v Brně, kde vytvořil čtrnáctiválcový letecký dieselový dvoutaktní motor, který byl světovou novinkou. Za války byl totálně nasazen. Po osvobození v roce 1945 byl profesorem na vyšší průmyslové škole strojnické v Brně. V roce 1949 se stal řádným profesorem pro obor částí strojů na strojním odboru české vysoké školy technické v Brně, kde předtím vyučoval od roku 1945 do roku 1949 předmět strojnické rýsování. Jako vedoucí katedry všeobecného strojnictví a částí strojů působil v letech 1949-1951 a mezi lety 1958-1973. Mezi lety 1951-1958 řídil katedru částí strojů a základů strojnictví na Vojenské akademii Antonína Zápotockého v Brně. Společně s dalšími významnými osobnostmi své doby (prof. Ing. Alfredem Bolkem z ČVUT v Praze, akademikem J. Kožešníkem aj.) se zasloužil o vybudování vědního oboru „části strojů a teorie mechanismů“ s právem školit aspiranty a udělovat vědecké hodnosti. Šest let byl děkanem fakulty strojní. Byl vyznamenán Řádem práce (14. 6. 1971), vyznamenáním „Za vynikající práci“ a zlatou medailí Českého vysokého učení technického v Praze.

Jan Kieswetter se narodil roku 1879 v Krašovicích u Manětína. Studoval na strojním oddělení Vysoké školy strojního a elektrotechnického inženýrství v Praze. Po studiích pracoval jako konstruktér v oddělení parních turbín v První českomoravské továrně na stroje v Praze. V roce 1905 jej továrna na několik měsíců přidělila k prof. Janu Zvoníčkovi, aby mu jako spolupracovník pomáhal konstruovat jeho radiální parní turbínu. Po upuštění od provádění Zvoníčkových turbín pokračoval v konstrukci nových rovnotlakých a radiálních turbín. V roce 1919 přešel do Škodových závodů v Plzni, kde byl postupně přednostou oddělení parních turbín a nakonec ředitelem. V roce 1933 odešel do penze, přičemž pokračoval ve spolupráci se Škodovými závody. Teprve tehdy se na vyzvání České vysoké školy technické v Brně ujal pedagogické funkce. Ke dni 31. 10. roku 1933 byl jmenován mimořádným profesorem stavby strojů I a převzal vedení Ústavu stavby strojů I, který vedl až do roku 1949 (1947-1949 nesl název Ústav vodních strojů a jeřábů). Kieswetter byl vynikající technik. Byl autorem 65 patentů z nejrůznějších strojírenských oborů. Předmětem jeho zájmu byly zejména parní turbíny. Jeho patenty v oboru parních turbín byly základní a tvořily jednotný soubor, který byl podkladem výroby parních turbín ve Škodových závodech v Plzni. Dalším polem jeho působnosti byla oblast vodních turbín. Získal patent na oběžné kolo křídlové turbíny a na regulaci a uzavírací ústrojí potrubí k vodním turbínám. Byl celosvětově uznávaný a vědecky se stýkal s nejvýznamnějšími odborníky svého oboru (prof. A. Stodolou v Curychu, prof. Thomou v Mnichově atd.).

Leopold Grimm se narodil roku 1862 ve Všebořicích u Ústí nad Labem. Maturoval s vyznamenáním na c.k. české reálce v Praze. Dále pokračoval v letech 1883-1886 ve studiu mechanicko-technického oboru na švýcarské polytechnice v Curychu, kde získal diplom strojního inženýra. Poté, co byl zaměstnán jeden rok v závodu na výrobu strojů Breitfeld, Daněk a spol. v Praze, nastoupil na asistentské místo na katedře technické mechaniky a stavby strojů na curyšské polytechnice. Zde působil dva školní roky (1887/8 a 1888/9), přičemž ve druhém roce byl pověřen samostatným přednášením kurzu stavby strojů. Dále byl téměř dva roky (1889-1891) ve službách firmy na výrobu strojů Escher, Wyss a spol. v Curychu. Mezi lety 1891-1894 působil jako šéfkonstruktér u firmy na výrobu strojů F. Fosi v Legnanu v Itálii, kde byla pod jeho vedením navržena, realizována a sestavena významná strojní zařízení. Posléze se vrátil zpět do vlasti a byl zaměstnán ve firmě na výrobu strojů Ruston a spol. v Praze zpočátku jako hlavní inženýr, později jako vedoucí oddělení. Působil zde téměř šest let (1894-1900). V roce 1900 přešel do firmy na výrobu strojů J. M. Voith v Heidenheimu (Württembersko), kde byl zaměstnán jeden rok jako hlavní inženýr. Tato firma byla jednou z nejvýznamnějších v oblasti stavby strojů v Německu. V roce 1901 byl dekretem ze dne 29. 10. jmenován řádným profesorem konstrukce částí strojů a stavby strojů I na Vysoké škole technické v Brně. Na brněnské technice vybudoval výzkumnou laboratoř vodních strojů, která byla v té době nejlepší v Československu. Přednášel části strojů, vodní stroje a jeřáby. Patřil ke spoluzakladatelům nauky o konstruování u nás. Jeho specializací byl obor vodních turbín a čerpadel. Měl rozhodující vliv na tehdejší stavbu vodních děl - konstruoval vodní čerpadla pro mlýny, ale i vodní turbíny pro elektrárny. Již před válku poznal význam vynálezu svého kolegy z německé brněnské techniky prof. Viktora Kaplana, na jehož práci podal v roce 1917 kladný posudek. V letech 1907–1908 působil jako rektor na České vysoké škole technické v Brně, v letech 1903–1904, 1917–1918 a 1924–1925 jako děkan odboru strojního inženýrství a elektroinženýrství. Když ve svých sedmdesáti letech odcházel v roce 1932 na odpočinek, musel svou profesuru suplovat dál, jelikož neměl vhodného nástupce. Teprve v dalším roce 1933/34 byl na jeho místo jmenován ředitel Škodových závodů v Plzni Ing. Jan Kieswetter. Prof. Grimm zemřel dne 23. dubna 1939 v Brně.